V úterý jsme se rozhodli jít na menší trek k vodopádům Hanakapi`ai. Nachází se na severu v horách Na Pali, kam již nevede žádná silnice. Pobreží spojuje jistě krásná 11ti mílová stezka, která tam ale na nás musí do příště počkat.
Silnice končí na Ke`e beach. Nejdříve se musí dojít na Hanakapi`ai beach a z ní se pak vyráží k vodopádům.
Minuli jsme několik cedulí s různými varováními a vyrazili. Cesta v zápětí začala stoupat. Byla z docela neuspořádaných kamenů, po deštích hodně bahnitá a kluzká. Šlo to docela pomalu. Po chvíli jsme vystoupali na útes s krásným výhledem na pláž Ke`e pod námi. Cesta se pak zase zanořila nad zátočinu. Pak další výběžek útesu s výhledem o kousem výše a další stoupání. Postupně začali odpadávat důchodci a jiné slabší povahy. Přeci jen přechod přes několik potoků nebyl z nejpříjemnějších. Na jednom místě jsme to už taky chtěli zabalit, ale nakonec jsme se rozhodli to už dorazit. Následoval sestup. Podobně se zase cestička vynořovala nad útesy a zanořovala nad zátokou. S Ážou na zádech jsme postupovali velice opatrně a soustředili se na každý krok. Průběžný čas byl docela pomalý a na vodopády nebylo už pomyšlení. Další 4 míle k vodopádům a pak zpátky bychom už nedali. Navíc obloha byla zatažená. Pokud by začlo pršet, přišla by v těchto místech obvyklá blesková povodeň a znemožnila nám návrat po stezce na výchozí pláž.
K Hanakapi`ai beach zbývalo přebrodit se přes řeku. A opět rodinná klasika: někteří z nás si namočili nohy do půli lýtek, někteří jiní do půli stehen a navíc se při tom ti samí celí zmazali od bahna. Pláž v zimních měsících mizí pod přívaly vod z řeky, takže žádný písek nebyl. Usadili jsme se tedy jen na kamenech pěkně až za bezpečnostní značkou, aby nás nesmetla nějaká větší vlna. A že tam byly velké. S kočkami se podělili o sváču, zpátky přes řeku a zpět. Opět to šlo ztuha. Devítikilový batoh je devítikilový batoh. Jěště, že naše děťátko celou dobu spinkalo nebo jen tak zaujatě a klidně koukalo. Obdivné poznámky kolemjdoucích nám zvedaly náladu.
Konečně zpátky na výchozí pláži. Byla tam bariéra z korálového útesu, takže žádné vlny. Ideální pro koupačku s malou. Skočili jsme do moře. Voda byla docela studená, Jana se tam sotva smočila a hned pelášila ven. Zato Anež se tam vesele cákala a cachtala. I když jsme jí teda podezdřívali, že taky drkotala zubem.

Poslední den jsme plánovali výstup na horu v okolí, jenže počasí vypadalo všelijak. Nakonec jsme se rozhodli dát si nejdřív piknik a pořádně se posilnit. Jakmile jsme dosedli k jídlu, tak příroda rozhodla za nás a spustil se tropický slejvák. Dožvýkali jsme chlebík a vydali se do muzea ostrova Kauai. Moc zajímavého. Byla to historie samotného vzniku ostrova, potažmo celého havajského souostroví, i historie osídlení. Pak už jen povinná návštěva obchodu s těmi turistickými cetkami, večeře, vyčurat zuby a spát.

Je čas udělat pá pá. Měj se tady zatím hezky milá Havaji, dávej na sebe pozor, ať neztratíš nic ze svých magických přírodních krás. Zase se přijedeme – dá-li osud – na tebe brzy podívat.

Když jsme přilétali na ostrov Kaua'i, čekal jsem izolovanější a
opuštěnější místo než byl Velký ostrov. Nevím proč, protože opak je
pravdou.

Letště v Koně je mezi lávovými poli. Letiště Lihu'e na Kaua'i je mezi
golfovými hřišti. Už letištní teminál něco vypovídá. Narozdíl od
roztomilých bungalovů nás přivítala klasická letištní budova s
"choboty".

Při půjčování auta jsme trošku přebrali - nelíbil se mi Dodge Caliber,
protože mě tlačil ostrý kus plastu pod volantem do kolen, tak jsem
chtěl Ford Focus, ale už jsem nespecifikoval rok. Od roku modelového
roku 2012 vyrábí Forf jen jeden model pro celý svět. Ještě rok 2011
měl speciální verzi pro USA a je to teda rozdíl. Špatná výbava, špatný
motor, špatná převodovka, špatné brzdy a odpružení. Zlatá Kia Soul,
kterou jsme měli na Velkém ostrově.

Hned při půjčování auta jsme si všimli slepic. Pochodovali po
parkovišti celá rodinka - i s kohoutem. Slepice jsou tady úplně všude
a žijou divoce. Je to jediné místo co znám, kde žijou divoké slepice.
V roce 2006 tu byl hurikán, který rozmetal spoustu kurníků a od té
doby je nikdo nepochytaĺ a žijí si svobodně všude. Je to už dávno,
comjsem viděl slepici s hejnem kuřat nebo ji lítat - když má prostor,
tak doletí docela daleko! Korunu tomu dalo dnešní nákupní centrum, kde
odjíždělo auto se slepicí na střeše. Vidlákov hadr.

Bydlíme na severu ostrova v pokoji v komunitním centru, kde se
pořádají všemožné duchovní semináře. Je to moc příjemné místo s velkým
otevřeným společným prostorem a nádherným venkovním bazénem. Všem
dekoracím dominují krystaly a pyramidy a samozřejmě i všichni lidi
tady jsou příjemní.

Původně jsme plánovali se tu zdržovat co nejméně a objíždět ostrov,
ale už první den jsme pořádně zmokli na krátkém treku po pobřeží v
Poipu, na jihu ostrova a druhý den nám propršel celý.

Trek to byl nádherný. Stezka národního dědictví byla definována jen
volně tím, že vede po pobřeží, ale to vlastně stačilo - držet se jen
co nejblíž moře. Vyrazili jsme mezi dvěmi přeháňkami a díky tomu jsme
měli stezku sami pro sebe.

Golfová hřiště jsou tu opravdu všude, jedno si dokonce uzmulo kus
úplného pobřeží a tak blátivá stezka přešla v anglický trávníček
poblíž jamky č. 16, což vedlo k veselým stopám od bláta poblíž dříve
zmíněné jamky.

Došli jsme jen k opuštěné táhlé pláži než nás čas a přicházející
slejvák nás přinutil se otočit. Co neviděla Jana na projíždce lodí za
velrybami na Velkém ostrově, splnilo se jí tady - velkou část cesty
jsme viděli velryby ne daleko od pobřeží, gejzíry, ocasní ploutve,
všechno.

A jako třešničku na závěr jsme si střihli dvě svatby na pláži před
parkovištěm. Měli chudáci totálně zataženo, mokrý písek a další déšť
na obzoru, ale zvládli to dřív než my stihli nakojit.

Dneska celý den pršelo a to se nedá dělat skoro nic. Obešli jsme
restaurace a obchody, zjistili že masáže jsou plné a tak nějak
nestihli nic moc víc. K večeru přestalo pršet, tak jsme dali
asfaltovou pobřežní stezku a doufáme, že dešťové příměří vydrží do
zítřka.

Ještě jedno pozorování na závěr - na divoko ztratili kohouti
teritoriálnost, nemají dvorek, který by mohli bránit, a taky si
kokrhají kdy chtějí, prakticky celou noc.

Mám trošku skluz a teď musím popsat tři dny najednou. No nevezmu to
chronologicky, ale podle zajímavosti. Původní havajani připluli z
některého z Polynézských ostrovů a nebyla to exotická idyla žít tady.
Ten co připlul první byl král, jeho rodina byla královská rodina.
Duchovní třída byli ti, co komunikovali s bohem Kī. Bůh lidem
nařizoval pravidla (tabu), která byla naprosto závazná - za porušení
každého byla okamžitá smrt. Pokud lidé porušili byť jen jedno, seslal
na ně pohromu v podobě zemětřesení a výbuchu sopky. A že jich tady
není málo.

Aby král zajistil, že mu poddaní nebudou porušovat tabu, trestali se
lidé navzájem. Když někdo porušil tabu, celá rodina, potažmo vesnice
byla zodpovědná za okamžité zabití jedince.

Tabu se dotýkala úplně nejobyčejnějších věcí a tak bylo velmi snadné
je porušit. Poddaní nesměly na královské pozemky, dokonce na ně
nesměli ani vrhat stín. Ženy nesměly jíst s muži, dokonce ani nesměly
jíst to co muži - banány, kokosy nebo vepřové bylo jen pro muže. Takže
za snědení banánu byla pro ženu smrt.

No a že králi asi začaly docházet ženy a poddaní obecně, zavedl jak už
to tak bývá, vykoupení z hříchu. Po ostrově zřídil 31 uprchlických
táborů a kdo spáchal hřích a stihl uprchnout do tábora než ho zabili,
dostalo se mu očištění a druhý den mohl domů. Takže smrt nebo úplné
vykoupení do druhého dne.

Není třeba dodávat, že to na sopečnou aktivitu nemělo žádný vliv a tak
se stejně hledali a zabíjeli viníci při každé erupci.

Tabu systém přežíval až do poloviny 19. století, kdy královna slíbila
svému synovi, že mu pomůže k panování, když pak zruší tabu systém.
Nový král se hned po své inauguraci dva dny opíjel na moři, ale pak
systém zrušil. Od té doby měly ženy stejná práva jako muži. Pravda
dřív než kdekoliv v rozvinutém světě.

Z těch 31 táborů se zachoval jeden a tam jsme taky byli. Krásné místo,
z tama máme taky většinu fotek s bílými plážemi a palmami o které jste
si říkali. Taky je tam krásná pobřežní stezka a hlavně láva na pobřeží
tam vytvořila spoustu jezírek s čirou mořskou vodou, kde se dá krásně
koupat i s Anežkou.

Jeden den jsme strávili cestou na sever, cílem byla pláž Pohalo úplně
úplně na severu, cestou jsme se kochali nádherně zelenými Kohala
Mountains, které vypadaly stejně jako v Hobytíně. Chtěli jsme se tam
projít, ale všechno je to oplocené v soukromém vlastnictví a pasou se
tam ovce a krávy. No aspoň, že budou dobré bio steaky.

Cestou zpátky jsme se zastavili na pobřeží u dalších petroglyfů,
tentokrát u luxusního resortu, který taky udržuje přístupové cesty.

V naší zátoce, kde bydlíme, je parádní šnorchlování. Hned u pobřeží je
živo, korály nejsou tak bohaté, ale za to ryb je tam spoustu - všechny
ty barevné, co bývají v akváriích. Pláž je travnatá a udržovaná místní
komunitou, krásně se na ní leží ve stínu palem.

Večer nás naši domácí pozvali na každodenní sousedské shromáždění při
západu slunce na pláži. Příjemný zvyk, každý si přinesl sklenku něčeho
a tlachalo se. Vyzvěděli jsme tipy na výlet a seznámili se např. s
majitelem místního pivovaru v Koně, jehož pivo tady mimochodem piju,
nebo s astronomem v důchodu, který žil dlouhá léta v Budapešti a
spolupracoval s rusy na vesmírném programu. Opravdu parádní místo na
bydlení, mimo vykřičené turistické oblasti.

Na závěr jeden postřeh, prakticky jsme neviděli pláž s bílým pískem,
spoustu palem, ale přirozené pro Velký ostrov jsou jen černé pláže.
Cesty na západním pobřeží vedou většinou černočernou lávou a jsou
posety křižovatkami k umělým luxusním resortům doslova vytesaným do
lávy, uměle zavlažovaným hájkům a golfovým hřištím. Bílý písek na
plážích je pravděpodobně dovezený odjinud. Tak to je ta Havaj, kterou
známe z pohlednic - umělý pavilon opic.

Poslední celý den na východním pobřeží jsme strávili víceméně na
cestách. Nejprve úplně na sever do Waipio Valley. Vzhledem k odlehlé
poloze a tomu, že tam končí silnice, jsem čekal pěknou díru, ale byla
tam spousta hezkých domků na bydlení. Navíc se přilehlé městečko
Honokaa ukázalo jako docela dobře vybavené i pro vegany.

Údolí samotné je nádherný kýč. Černopísková pláž sevřená dvěmi
zelenými stěnami a silný příboj jsou prostě nádherné od pohledu. Dolů
do údolí můžou jenom 4-kolky, takže jsme zapíchli naší Červenou
krakulku nahoře a vydali se dolů pěšky. Nebylo to nic příjemného, 25%
klesání a do toho se vyhýbat na úzké silnici autům, no trvalo nám to
dobrých 45 minut.

Na pláži bylo vyloženě větrno, o koupačce nemohla být ani řeč.
Poseděli jsme jen dokud nám mezi zuby nezačal skřípat písek a šli si
projí pláž. Aby tohomkýče nebylo málo, uprostřed se do moře vlévá
řeka. Při brodění si někteří z nás namočili kolena a někteří do půli
stehen.

Cesta zpátky byla náročná, ten krpál byl fakt nechutný, ale lepší než sestup.

Pro návrat do Hila jsme zvolili horskou silnici vedoucí mezi dvěmi
sopkami, nazvanou příhodně Saddle Road. Další do seznamu nejhezčích
silnic po kterých jsem kdy řídil. Po jedné straně zasněžená Mauna Loa,
na druhé Mauna Kea, obě přes 4tis. metrů. Mezi tím krásně opravená
široká klikatící se silnice. Obzvláště Mauna Kea má na úpatí desítky
menších vrcholků a právě mezi těmi se projíždí. Až když jsme si
vyšlápli na západ slunce na jeden z nich, jsme si všimli, že ty
všechny vrcholky jsou malé sopky. Teda malé vzhledem ke své mohutné
máti, jinak byla každá o sobě dostačující.

Mauna Kea je nejvhodnější místo na pozorování hvězd na světě. 320 dní
v roce je jasná obloha, širokomdalekomžádný zdroj světla a tak ve
výšce cca 4 tis. metrů vybudovali observatoř, která je díky nadmořské
výšce nad 40% atmosféry.

Mi kvůli Anežce zůstali mnohem níže, u návštěvnického centra, ale i
tam po setmění vytáhle obrovské dalekohledy a mi mohli pozorovat
planety. Jana viděla Saturn a jeho prstence, já ani nevím co a pakmuž
jsme museli domů, protože Anežka neměla pro hvězdy pochopení.

Další den následoval přesun na západní pobřeží. Bydlíme v městečku
Captain Cook a máme parádní chajdu v Bali stylu. Je tu tepleji než na
východě, chatka je tak hodně otevřená, má i venkovní záchod a sprchu,
prostě romantika. Jen Jana úpí, že na ni útočí ještěrky, což je
pravda. Ráno bude konečně koupačka!

Dneska jsme si užili tropickou zimu - celý den se střídaly průtrže a
sluníčko. Většinou nepršelo déle než pět minut, i tak jsme museli
upravit program. Měli jsme sbaleno na pláž, ale na tu se nakonec
nedostalo. Na koupání si asi budeme muset počkat na západní část
ostrova.

Místo toho jsme viděli nádherný vodopád v džungli - Akamere falls a
byli jsme ve zvláštní botanické zahradě v Onomea Bay.

Akamere falls je nádherný vodopád, ale s vybetonovanou cestičkou od
parkoviště a pozorováním z uctivé vzdálenosti se ztrácí polovina
kouzla. Zajímavá byla pekárna "U pana Eda" v Honomu, kde jsme se na
doporučení průvodce stavili cestou. Má to být široko daleko nejlepší
pekárna, že i lidi z Hila sem jezdí nakupovat. Zapomeňte na
francouzské bagetky nebo voňavé koblihy, mají tam akorát papírový
toustový chleba, sušenky a hromadu přeslazeného pečiva obaleného v
cukru, zataveného v igelitu, takže je všechno po rozbalení slizké a
lepkavé. Děkuji, nechci. Zatím jsme na Havaji neviděli jediný dobrý
chleba.

Hawaii Botanical Garden má zajímavý příběh. V roce 1977 si san
franciský podnikatel v důchodu koupil kus zarostlé džungle plné odpadu
a rozhodl se tam vybudovat místo, kde by se lidé cítili dobře.
Vybudoval chodníčky, umělé jezírko a lavičky a předal celou zahradu
neziskovce, která ji dodnes spravuje. Je to úžasné místo, místy až
úsměvné - no asi jako, když si amatérský botanik s poněkud kýčovitým
vkusem koupí vlastní džungli. Nicméně rozhodně stojí za vidění.

Zbytek odpoledne jsme věnovali prohlídce Hila. V centru je pár starých
domů, rozumějte předválečných, pár obchodů a restaurací. Abych to
shrnul, města rozhodně nejsou důvod proč na Velký ostrov jet.

Dneska jsme pokračovali v prohlídce národního parku Volcano. Ikdyž je
ho půlka zavřená, i na tu druhou potřebuje člověk několik dní.

My si nechali poradit od rangerky a vydali se na krátkou tůru k
vyhlídce na zarostlý kráter Pu'u Huluhulu. Na parkovišti na začátku
stezky zrovna začínala komentovaná prohlídka s jedním z rangerů, tak
jsme se k nim přidali. Bylo to hodně o rostlinách, které na lávě
rostou a to nás moc nebavilo. Využili jsme toho, že se to nelíbilo ani
Agnes, která to dávala hlasitě najevo a od skupinky se odpojili.
Vlastně v jednom to bylo dobré, ranger nám ukázal kráter Mauna Ulu,
jejíž erupce v roce 1959 způsobila právě to lávové pole, které jsme
studovali. Říkal, že ke kráteru nevede sice značená cesta, ale že se
tam máme jít podívat, že to stojí za to. A ranger se musí poslouchat!

První kráter - Pu'u Huluhulu byl zarostlý a zjevně dlouho nefunkční.
Za to z Mauna Ulu se trošku čoudilo a já si vzpomněl na děti z Kouřové
hory, když jsme dupali nahoru. Byly to zase jen horké páry z dešťové
vody, ale vypadalo to působivě. Kráter byl úžasný, takhle nějak si
představuju vchod do pekla. Ještě lepší byl ale pochod přes lávu než
jsme ke kráteru došli. Je úžasné, jaké tvary láva vytváří. Nejlepší
jsou lávové stromy. To si tak vyroste strom, pak přiteče láva a obalí
ho. Strom uvnitř vyhoří a zůstane po něm jen otisk kůry na stěnách
prázdného tubusu.

Pak jsme pokračovali dále k pobřeží po Chain of craters road, což je
silnice s nádhernými výhledy, vybudovaná uprostřed několika různých
lávových polí. Cesta postupně klesá o několik set metrů až k moři a
kombinace lávových polí, monstrózních výhledů a kvalitního asfaltu z
ní dělá jednu z nejhezčích cest, kde jsem kdy řídil.

Těsně před koncem cesty jsme zastavili u petroglyfů vyrytých do lávy
havajany během staletí. Nedají se srovnat s petrogryfy v Perů, ale
taky mají své kouzlo. Snad nejzajímavější byla tradice vyrytí kolečka
po narození potomka a stočení jeho pupeční šňůry do něj. Bylo tam
hodně koleček!

Od petrogryfů pokračuje cesta už jen pár set metrů, kde ji přerušil
asi 10-mílový pás lávy, která si tu teče do moře. Je to oblíbené místo
a nesmírně působivé. Naposledy tady kus cesty ukradla láva v roce 2003
a po tomto incidentu zůstala uprostřed lávy trčet i cedule "Road
closed". Láva tady je mnohem černější a tím i působivější. Ještě
nedávno se tu chodilo na noční pozorování tekoucí lávy do moře, ale ta
přestala téct asi před 6-ti týdny, tak máme smůlu.

Tyhle sopečné záležitosti jsou úžasně zajímavé. Je mnohem lepší vidět
sopečnou činnost na vlastní oči než o tom jen číst.

Nechal jsem doma kartu do foťáku, takže budou jenom fotky z mobilu.

Druhý den jsme se vydali prozkoumat, jak vznikl Velký ostrov na
vlastní oči. Je sopečného původu, o čemž není pochyb už od přistání v
Koně. Jak už jsem psal, velkou část ostrova tvoří nejmohutnější
aktivní sopka světa. Jmenuje se Mauna Loa, od mořské hladiny nahoru
měří 4169m a pod ní dalších 8tis. metrů.

My jsme se vydali do národního parku Volcano na jejím úpatí a jen
pohled do mapy parku s vyznačenými lávovými polemi a daty jejich
vzniku, dává tušit, že se tady pořád něco děje.

Zkusili jsme s Anežkou kratší trasu na začátek - trek přes kráter
Kīlauea Iki, který v roce 1959 zaplnila láva jezerem do výše 120m.
Kráter má asi 3km na délku, takže to je pořádné množství lávy.

Cesta vede nejdříve po okraji kráteru, kde se jde mezi stromy, což
jsou v podstatě obří kapradiny, až na konci se serpentýnami seběhne
dolů a zpět se pokračuje přes kráter. Je to vlastně taková lávová
poušť, kde i přes vlhké klima roste jen pár keřů. Občas někde ze země
stoupá pára. Není to síra, ale dešťová voda, která průduchy steče až
tam, kde teče magma, změní se v páru a vystoupá zase nahoru.

Na konci kráteru se musí vystoupat zase nahoru, jak už to tak bývá.
Celkem to bylo asi 6 km, Anežka většinu prospala, dala si své první
kojení v kráteru sopky a zbytek cesty se koukala kde co lítá. Celkově
to bylo na ni asi tak akorát, aspoň víme pro příště.

To nejdůležitější v parku je obří kráter Kīlauea, který obsahuje i
věčně dýmající menší Halema'uma'u kráter. Místní věří, že v něm žije
bohyně ohně Pele, která je podle ztvárnění místními umělci černovlasá
kočka s tekoucí lávou místo rukou.

Kolem velkého kráteru vede okružní cesta a taky pěší stezky skrz něj,
bohužel však byla jak cesta, tak stezky uzavřeny kvůli jedovatým
plynům v ovzduší.

Tak jsme se jeli podívat alespoň na četné výduchy páry zvané Stem
Vents a místo, kde se na povrchu usazuje síra z jiných výduchů -
Sulfur banks. Obojí bylo parádní - jako by z pekla unikala pára.

Poslední místo, kam se dá dojet autem po okraji kráteru je Jaggar
muzeum a pozorovací stanice, odkud je skvělý výhled na dýmící kráter.
V muzeu je všechno o geologickém původu ostrova, o typech erupcí, plno
fotek a videí, moc hezké. Prý se nejdůležitější pokroky ve výzkumu
seizmologie udály právě tady. Tak ji věříme, že kdyby se něco
chystalo, budou nás varovat předem. Ikdyž ona to je taková způsobná
sopka, většina erupcí se týkala jen nejbližších oblastí.

Na rozdíl od indonézských sopek je tady všechno krásně vysvětleno a
člověk leccos pochopí na opravdu hmatatelných příkladech. Příroda
opravdu dokáže mocné věci a mě tak napadlo, jak to asi ve středu země
vypadá, když jen trocha té energie uvolněné na povrch nadělá takovou
paseku.

Na večeři jsme si dali sushi a já nevycházel z údivu, když v
kalifornských rolkách byla majonéza nebo když jsem si ze zvědavosti
dal kuřecí teryiaki sushi rolku. A nebylo to špatné, ani jedno.

A teď navečer už zase žáby a cikády na dobrou noc. Jde se spát.

Ikdyž se to nezdá, je Havaj vzdálená od západního pobřeží USA asi 4
tis. km a let trvá skoro pět hodin. Bylo to dlouhé pro všechny, hlavně
pro Anežku, ještě, že jsme měli přímý let a nemuseli přestupovat na
další letadlo. Jen nám přišlo nepatřičné letět na Havaj s Aljašskými
aerolinkami. Alespoň servírovali havajskou snídani a Maj Taj, což
cestu rozhodně spříjemnilo. Maj Taj chutnalo podobně jako Sangria a
doufám, že je to tradiční místní pití, protože to bylo moc dobré.

Přistání v Koně na západním pobřeží ostrova bylo jako přistání do
pekla, nejdřív moře, pak černá pláž a pak černočerné lávové pole.
Letiště vybudovali uprostřed něj.

Letištní hala je roztomilá a typicky tropická - všechno otevřené a
krásně tam profukuje. Hodně nám to připomnělo letišťátko na Samui v
Thajsku.

Celé letiště je opravdu uprostřed ničeho, k areálům autopůjčoven nás
musel dovézt minibus a i ty jsou pořád uprostřed ničeho. Běžné ceny
aut jsou oproti Kalifornii obrovské, asi turisti automaticky počítají,
že dovolená na Havaji je drahá a zaplatí to. My jsme si pronajali auto
přes britskou stránku carshare.co.uk a místo $100 / den nás to vyšlo
na cca $30 / den, obrovský rozdíl.

Rozhodli jsme se strávit 5 dní na východním pobřeží a 5 na západním.
První štace je na východě a tak nás čekal přejezd celého ostrova.

Letadlem před přistáním jsme celý ostrov přeletěli za pár minut, autem
se musí kolem sopky, která je prý nejmohutnější na světě. Nu byly to
pěkné tři hodiny jízdy.

Naše hloupost, že jsme ve Waimea pohrdli fastfoodovým jídlem, protože
než jsme dojeli do Hila, cestou už nic nebylo a my měli pěkný hlad.
Jediný kdo se najedl, byla Anežka, ta má jídlo pokaždé s sebou.

Jinak cesta byla ze začátku jako přejezd prérie, hodně suchá. Blíže
východnímu pobřeží se začínalo zelenat a nakonec byl kolem cesty
regulérní prales. Přesně jak všichni slibovali. Ta sopka uprostřed to
tak všechno krásně zařídí, mraky zastaví a dál nepustí.

Za Hilem nás chytla zácpa (ano, i v tropickém ráji mají zácpy - jsme
pořád v USA), kterou jsme elegantně objeli jako místní, s iPadem na
kolenou.

První ubytko je nádherný samostatný dům s obrovskou rozlohou, velkým
přízemím a spaním v patře. Naprosto ho celý nevyužijeme, ale užili
jsme si noc bez sousedů a usínání za zvuků tropické fauny.

Zapomněl jsem si doma externí klávesnici a psát na iPadu je ubíjející,
takže to musí stačit. Snad jen k počasí - přes den tak 26, v noci
docela chladno. Ideální kombinace. Jo a pro psomilce, pobíhá nám tu
kolem domu pidi štěně, které se jmenuje Puppy a je roztomilé.

Kolem Moffett Field jsme projeli nesčetněkrát po dálnici a pokaždé mě upoutaly ty velké hangáry. A protože Moffett Field je obrovské letiště, které dnes využívá NASA, myslel jsem si, že jsou to hangáry pro raketoplány.

Od téhle fantazie to bylo už jen kousek k vyhledání Moffet Field History Museum, kam jsme se o víkendu vydali.

Že zde žádné raketoplány nikdy nebyly a pravděpodobně ani nikdy nebudou, se ukázalo poměrně záhy. Moffett Field bylo koupeno pro účely parkování obří vzducholodě, jedné ze dvou, které armáda USA postavila pro vzdušnou obranu východního a západního pobřeží. Byly to první dvě héliové vzducholodě na světě postavené v letech 1933-35, každá dlouhá asi 240m a dolet měly asi 8.000 mil.

Do každé se vešla 4 letadla, která z ní startovala a hlídala vzdušný prostor v okolí. Obě dvě vydržely v provozu 2 roky než se zřítily do moře kvůli špatnému počasí. Při první havárii zahynulo 75 ze 78 lidí na palubě, protože si konstruktéři mysleli, že bude vzducholoď na vodě plavat a nedali na palubu ani plovací vesty, ani nafukovací čluny. Poučeni z tragédie, při havárii druhé vzducholodi zahynuli jen 2 z 87 lidí na palubě, díky tomu, že měl každý plovací vestu a nafukovací člun.

Během 2. světové války sloužilo Moffett field nejprve armádě USA a později námořnictvu, pokaždé jako nejen letecká, ale i vzducholodní základna. Vzducholodě se používaly ještě dlouhou dobu pro monitorování ponorek u pobřeží, které později nahradila pomalu letící letadla.

Dnes využívá areál NASA jako své výzkumné centrum, kterému dominuje 7 obřích vzdušných tunelů.

Celým muzeem nás provázeli dobrovolníci, náš pán byl vojenský pilot a uměl o všem nádherně vyprávět. A navíc, kdy se člověk dostane na základnu NASA?

Is there a better way to benefit from a jetlag than to rent a discounted car and go to see Golden Gate bridge and San Francisco at dawn?